#58 Oderské lesy a Veselí
Mezisváteční čas vybízel přímo k výletu, po odpočinku a cukroví jsme se vydali do nedalekých Oder, odkud jsme na výletu potkali větrné elektrárny, rozhlednu a bývalé břidličné lomy. Pro nemoc Kačky jsme šli ve kolektivu s Jardou a Veronikou vedeným psem Sannym.
Vyjeli jsme lehce po poledni do Oder, kde jsme nechali na parkovišti nad nimi auto a vyšli jsme údolím Stodolního potoka po zelené turistické značce vzhůru na náhorní plošinu. Cesta byla zpevněná a dobře se po ní postupovalo, sníh odtával a potok zurčel kolem nás.
Po asi hodině chůze jsme zdolali stoupání a na hraně lesa se nám objevil krásný pohled na větrné elektrárny za polem. Vydali jsme se přes pole až na další zpevněnou cestu vedoucí pod větrnými elektrárnami. Po dobu, kdy jsme se pohybovali v lese, tak jsme si užívali bezvětří nicméně jakmile nastal přechod na nekryté prostranství, dal nám vítr o sobě vědět a vrtule se hezky točily.
Pod elektrárnou jsme se podívali na technické parametry a uznali, že je to tedy něco. Jediné co kazilo celkový dojem z impozantnosti bylo staré elektrické vedení postavené na dřevěných sloupech podél cesty.
Přes vesnici Veselí jsme jen rychle prošli na její konec k nově zbudované rozhledně v moderním stylu, který nám připomínal mrazíka a čekali jsme, kdy na nás jen vykoukne baba jaga a otočí rozhlednu zády. Z vrcholu byl výhled do široké krajiny, od Beskyd až po oderské vrchy. Odtud jsme šli po asfaltové cestě, kde na jejích krajích byl nafoukaný sníh. Jarda do něj zapadl až po kolena, jak Sannyho lákal na plastový míček.
Vítr začínal sílit a světla začalo ubývat, pokračovali jsme směrem naučná stezka o bývalých břidličných lomech. Velmi nás překvapila kvalita naučené stezky na jejíž prozkoumávání jsme prošli okolo 5 štol. Jedna z nich byla velmi zvláštní tím, že před vstupními dveřmi do ní, pramenil potok. Ke vstupu do této štoly byl zbudován krásný kameninový chodník, aby se návštěvník nemusel brodit potokem. Poslední štola, která se před námi zjevila vypadala jako všechny předchozí, nicméně skrývala překvapení, byla otevřená. Veronika na nás čekala venku a my jsme se pustili prvních pár desítek metrů do jejích útrob. Překvapilo nás teplo a sucho, které bylo uvnitř.
Odtud již poslední část klesání na vrstevnici vedoucí k průseku v lese s krásným pohledem na Odry a navazuje na asfaltovou silnici, odkud jsme to již měli půl kilometru k autu.